Princezna Kateleen Sandias

Neustále nás pronásleduje podezření, že "jsou mezi námi". Pobledlá individua v temných uličkách, pocit, že něco není v pořádku, a paranoia - ale takoví upíři nemusí být.

Má-li se někdo stát upírem, musí zemřít. Ovšem, pověsti vždy přehánějí. Nestačilo by proto, aby zemřela jen část nového upíra? Každý z nás občas něco pohřbí - naději, pocity, zlozvyky. A jistě máte mnoho kamarádů, kteří jsou přes den normální a klidní, ale jen co přijde večer, jejich nashromážděná energie se začne vybíjet.

Pro všechny je krev velmi důležitá. Krev přenáší živiny pro naše buňky a tedy i energii. Bohužel existují lidé, kteří si libují v tom, že získávají energii z hostitelů a to tím, že vyprovokují nějakou emoci. Často je to vztek nebo bezmoc, naštěstí je však těchto nemorálních lidí jen minimálně. Všichni se cítíme dobře ve společnosti lidí, kteří jsou sami spokojení. Naši hypotetičtí upíři tedy jsou velmi společenští a zdržují se převážně ve skupinách bavících se lidí - nemusí se namáhat s obstaráváním "potravy". Ovšem jejich potřeba získávat krev se dá vysvětlit jako potřeba získávat obranu proti nemocem.

Na druhou stranu, pověsti praví, že upír nemůže pozřít normální jídlo. V našem případě by to znamenalo, že jsou velmi odolní proti účinkům např. alkoholu.

Myslím, že sami máte několik přátel, kteří by tomuto popisu odpovídali. Nakonec, nestálo by to za to?

Kdysi možná existovali upíři jako samostatný druh, ale díky postupnému křížení s lidmi krev jejich rodu zřídla. Stali se pouze několika chromozomy v lidském genetickém kódu a nyní, když staré nauky a zvyky znovu ožívají, jejich potomci opět povstávají. U těchto osob se "vampyrismus" projevuje především na vzorci chování. Jsou vysoce inteligentní a jejich hlad je především hladem po vědění.

Již od dávných časů stojí proti sobě dva mocné rody - upíři a vlkodlaci. Jejich zášť pramení z krve a nezmenšila se ani po tisíciletích. Upíři vyznávají vědění a rozum, vlkodlaci sílu a boj. Ačkoli se občas objeví kříženec těchto druhů, málokdy šlo o vzplanutí lásky mezi rodiči. A odtud také pocházejí legendy o strašlivých netvorech a bestiích noci. Naštěstí pro lidstvo, tyto bytosti směřují většinu své energie jiným směrem než k získání moci. Vlkodlaci raději prahnou po osobním prospěchu než po rozšíření vlastních řad. U upírů je situace mnohem komplikovanější. Hledají další jim podobné, neboť přirozené rozmnožování je u nich velmi obtížné a zřídkavé. Upíři jsou mimořádně citliví na vzpomínky z minulých životů a jejich získávání následníků rodu by se dalo spíše přirovnat k recyklaci.

Ve své podstatě existují dva druhy upírů: praví a …domnělí. U domnělých upírů jde často o poruchu osobnosti - člověk si vytvoří hrdinu, se kterým prožívá svá dobrodružství, svůj idol, kterým nikdy nemůže být. Oproti tomu praví jsou ti, kteří si nehrají na upíry. Jsou jimi. Hranice je mnohdy velmi nejasná a může se stát, že i člověk, který si svého upíra vědomě nosí jako plášť, zjistí, že je čím dál tím těžší jej odkládat, až přestane docela a stane se pravým upírem.

Mnozí bystří čtenáři zajisté začínají mít podezření, že tato záležitost začíná silně zavánět archetypy. Ano, je to pravda. Téměř. Velmi jednoduše řečeno, archetyp je jakýmsi rámcem chování, které nemůžeme opustit, aniž bychom se nestali něčím jiným. Upír není jen vzorec chování je to i způsob života. Upír se může chovat jakkoli uzná za vhodné, je limitován jen sám sebou. Ale stále zůstane upírem.

Jedno přísloví říká: "Řekni mi, koho znáš, já ti povím, kdo jsi." Položím vám jednoduchou otázku. Znáte sami sebe?

ZDROJ:  http://www.hierarchie.blog.cz