PENZION U ČERVENÉ JESKYNĚ
Autobus zastavil a bledý řidič bezvýrazným hlasem řekl "konečná, vystupte". Došel jsem skoro prázdným autobusem až k němu. " Jak to, konečná, máme jet až do Štrassburgu, ne?" "S pěti lidma to nemá cenu," odpověděl zase unylým hlasem řidič, " počkejte si do rána, až vás bude víc. Touto linkou moc lidí nejezdí."
" No to nemyslíte vážně !" naštval jsem se, mám zaplaceno do Štrassburgu, takže tam chci do rána být. O nějakém přestupu nebyla řeč"!
"Bohužel, já dál prostě nejedu", odvětil řidič, dal si polštář pod hlavu, zavřel oči a jal se pochrupovat aby mi dal jasně najevo že s nim nehne.
"Tak to je výborný," řekl jsem si sám pro sebe. Otočil jsem se do prázdného autobusu - všichni už vystoupili a rozcházeli se, zřejmě už zvyklí na místní poměry, takže to nevypadalo na žádnou vzpouru, a dokonce ani podporu.
Doufám, že tímto jsem dneska už smůlu vyčerpal, od rána toho už bylo vážně dost. Nejdříve, v půl čtvrtý ráno, mě z postele vytáhnul telefonát, abych si neodkladně sbalil nejnutnější věci a dorazil do kanceláře. A to jsem si myslel, že tak brzo mě nikdo vstávat ve svém volnu nedonutí. Navíc zrovna pršelo a u chodníku mně pěkně nahodil taxík blátem, když mi přibržďoval u krajnice, blbec jeden, a v tom rannim, nebo ještě spíš nočnim zmatku jsem mu dal omylem 50€ navíc místo 10!
V kaneláři mě uvítal rozmrzelý kolega, že je nutné, abych jel na služební cestu, na kterou měl jet původně on. Je to prý velmi důležitá schůzka. Jenže bohužel mu vichr v noci odnesl kus střechy, a musí sehnat opraváře, doma dvě malý děti, manželka těhotná, a ještě nám onemocněl pes, a ty nikoho nemáš a máš spoustu volnýho času, alespoň se někam podíváš…bla, bla, bla…. No ukecal mě, jak jinak.
Sice jsem měl v plánu jít na prohlídku nově otevřeného teraria, a pak na raritu - nejnovější druh Tasmánského čerta, jenže já mám vždycky problém říct. Od teď ho teda už mít nebudu, ještě jednou mě může někdo zkusit překecat!
Vždycky jsem si vyčítal, proč si nedokážu jít za svým cílem jako ostatní, něco dokázat nebo něčeho dosáhnout. No asi největší broblémem je, že jsem vlastně nikdy žádný svůj pořádný cíl neměl. Sice jsem vydělával slušně a měl dobrou práci, ale to nikdy nebylo úplně to nejhlavnější v mém životě. Jinak jsem se totiž normálně poflakoval životem. A když se někdo ptal nebo divil, vždycky jsem říkal : " když to bude muj osud, tak mi do cesty přijde sama nějaká ta změna v životě".
Takže jsem zůstal stát sám v neznámé vesničce na svahu hor, okolo lesy a příroda - za jiných okolností by to byla možná dobrá odpočinková dovolená. Ale ne dnes v noci. V dešti a husté mlze, skrz kterou jsem sotva viděl pár obrysů střech malých domečků. A zítra mě ráno čeká naléhavé jednání. Tedy pokud to stihnu a dorazim na něj včas.
Skoro nikde se už nesvítilo, akorát kousek dál přede mnou na větší budově svítil červený nápis PENZION
Písmeno "N" bylo nakřivo a poblikávalo už v posledním tažení. Pod ním byl ještě menší nápis " u červené jeskyně".
"No alespoň nebudu muset sedět venku", pomyslel jsem si.
Došel jsem kamenitou cestou k penzionu. Zblízka byl menší, než to zdálky vypadalo.Vzal jsem za kliku a chystal se vstoupit dovnitř. Ještě jsem však stačil zaznamenat, že nad dveřmi visí dřevěná destička s vypálenými písmeny podivného citátu. "Život může být věčný, přispůsobí-li se smrti". Pocítil jsem závan podivně studeného vzduchu. Na chvilku jsem zaváhal, ale při tom jsem zakopl o schod a vpadl rovnou dovnitř.
Recepční mě nadšeně uvítal. Na tak pozdní hodinu byl překvapivě čilý.Bylo vidět, že nejlepší léta má už za sebou, ale přesto měl mladistvý výraz v obličeji. "To je mi líto že vás vyhodili," povídal bodře, když jsem vysvětlil svou situaci. "Stává se to bohužel často, že dál autobus nejede, to víte, jsme malá víska, skoro na konci světa, dál už je jen peklo", zasmál se a přitom držel rty pevně stisklé, takže to vypadalo spíše jako grimasa. "No ale alespoň se tu uplatní náš penzion a máme tak víc hostů", dodal a hledal při tom něco v ošmatané knize na stolku. Potom se náhle napřímil. "Vypadáte jako mladý, úspěšný muž, a ještě pohledný, to vám najdeme pokoj přímo na míru", řekl se zvláštním zábleskem v očích, čož mně trochu znervoznilo, opravdu jsem už neměl sílu odhánět ještě nějakého neodbytného ctitele, a nerad bych nocoval venku, až bych ho omítl. Naštěstí dál pokračoval už bez dvojsmyslných narážek.
"Máme dnes volný pokoj superior, je velmi oblíben lidmi jako jste vy, oddělená část pokoje má nezbytné kancelářské vybavení a obývací část je starožitně zařízena s jistou dávkou luxusu. Určitě budete navýsost spokojen, a nakonec zapomenete i na tu nepříjemnost se zpožděním". Souhlasně si pokýval hlavou a podal mi klíč."Chodbou vpravo a úplně dozadu".
Došel jsem na konec chodby a stanul před dveřmi číslo 999. "Proč má tak malý hotýlek dveře s tak vysokým číslem" ? napadlo mě. "Asi má majitel svérázný smysl pro humor. Dneska je od rána stejně vše postavený na hlavu. Kdybych postavil na hlavu i ty devítky, byly by z toho tři šestky - ďábelské číslo. Zvláštní, a k tomu v noci, v horské vesničce, v mlze a dešti"?! Zasmál jsem se. "Za dnešek už toho bylo na mně vážně dost, radši půjdu spát".
Vstoupil jsem do pokoje a rozsvítil. Jako první mi do očí padly fialovočervené závěsy. Nábytek byl bohatě vyřezávaný, z tmavě hnědého dřeva. Na široké posteli rudý saténový přehoz, koberec barvy krve a jemně červené stěny." Trochu neobvyklý design, ale dneska mě asi už nic nepřekvapí."
Položil jsem kufřík na zem a unaveně sebou plácnul na postel. Celý jsem se skoro zabořil jak byla krásně měkká."Měl bych si nastavit budíka", napadlo mě ještě. V tom mě něco přichytlo za zápěstí a kotníky pevně k posteli. Vylekaně jsem zvednul hlavu abych zjistil, co to je. Z postele vyčnívaly dosud skrytá ocelová pouta, která mi teď bránila v pohybu.
V první chvíli mi hlavou brobleskla bláznivá myšlenka, že jsem snad špatně přečetl nápis na hotelu a teď sem vejde domina v černém koženém oblečku a s bičíkem v ruce. Vybavení pokoje by tomu koneckonců odpovídalo. "Úspěšný mladý muž, pokoj na míru" vzpomněl jsem si co říkal recepční a na jeho následný záblesk v očích. Nepatřím sice k vyznavačům sadomasochismu, ale rozhodně by to byla lepší varianta než ta, která mě vbrzku čekala.
Unava mě rázem přešla. Notnou chvíli jsem s obavami očekával, co se bude dít, a snažil se při tom uvolnit z pout. Samozřejmě marně.
Najednou se začala postel naklánět dozpátku až se celá překlopila, a já teď visel tělem dolů připoután k posteli, a to na stropě rozlehlé jeskyně, která vyzařovala červenozelené světlo, a která se zjevně nacházela přímo pod mým pokojem.
Šokovaně jsem zíral na shromáždění, které stálo přímo podemnou.
Spousta krásných ženských, černovlásky, blondýny, brunety, zrzky i s ohnivými vlasy, jak na nějaké přehlídce, které si mě zvědavě prohlížely a nadšeně povykovaly. Opodál stálo pár mužů, nezdálo se ale, že by o dění, tedy o mně, jevili nějaký zájem. Zato ženy vykřikovaly čím dál hlasitěji a sem tam jsem zaslechl slova jako: " Berem! Fešák! Joooo!"
"Co to má znamenat?" Chtěl jsem zakřičet do toho absurdního výjevu, ale nemohl jsem překvapením a jistou úzkostnou předtuchou ze sebe vydat ani hlásku, a i kdybych mohl, pochybuju, že by mě bylo v té vřavě vůbec slyšet. "Asi jsem už usnul a tohle je nějakej šílenej sen, a já se brzo vzbudim" zadoufal jsem. Z toho mě ovšem tvrdě vytrhnul náraz, když se z ničeho nic pouta rozevřela a já spadl obličejem přímo na nějakou pohovku, kterou jsem před tím nezaregistroval. Ihned mi došlo, že opravdu nesním. Rychle jsem se posadil, ale to už mě ženy obklopily a začaly se mě dotýkat a stahovat ze mě košili. Krásně se na mě přitom usmívaly. V mých snech mi to vždycky přišlo jako nádherná představa, tolik krásných dívek a žen, ale tváří v tvář skutečnosti… mě to spíš vylekalo.
Už bych se býval málem usmál taky, když mi náhle došlo, že ten úsměv nebude asi zas tak moc přátelský, jelikož jim z krásných rudých rtů začaly vylézat dlouhé bílé tesáky. Polilo mě horko a vzápětí studený pot. Upíři !
"Proboha co se to děje?" Nevěřícně jsem zatřásl hlavou abych se trochu vzpamatoval. Pocit děsu mě začínal proti mé vůli zaplavovat. Srdce mi tlouklo až v krku a zrychleně jsem dýchal, a při tom měl zároveň pocit že se dusím.
"Nesmím ztratit soudnost a sebeovládání", opakoval jsem si v duchu.
Nějaká plavovláska mě šimrala vlasama na rameni. Nikdy mě nenapadlo, že i blondýnky by mohli být upírkama.
Pak si všimly mého tetování na rameni. Měl jsem tam vytetován symbol věčného koloběhu života, hada který se kouše do ocasu. Souhlasně vydechly." Tak to se ti bude s námi líbit, když máš rád takovýhle kérky", zašeptala mi jedna do ucha. Přeběhl mi mráz po zádech, ale příjemným vzrušením to teda nebylo.
Vzápětí se mi jedna jemně zakousla do ramene, druhá do boku, další do hrudníku… ani nevím kolik jich bylo.Byl jsem jako paralyzován a vůbec jsem se nezmohl na nějaký odpor, takže za chvíli jsem měl o pár zvláštních ornamentů na těle víc. Bylo to ale tetování barevné, bylo stvořeno z mé krve !
V tom přistoupila neobyčejně krásná tmavovláska s jiskřivýma, modrozelenýma očima. Upírky začaly ode mě a od ní uctivě a zároveň zklamaně ustupovat.
Nebýt skutečnosti, že jí z krásných, už na pohled hebkých rtů vykukovaly bílé špičáky, byla by přesně podle mých snů. Zhypnotizovaně jsem na ní hleděl.
Naklonila se ke mně, pramen černých vlasů jí lehce sklouzl do čela, a toužebně pronesla:
"Dlouho jsem na tebe čekala" , a zajela zoubky do mé napětím naběhlé tepny na krku.
Nevím, jak dlouho vychutnávala mou krev, protože jsem začal být oblouzněný a malátný jak po nějaké droze. Ztratil jsem pojem o čase a vnímal jen její vůni a zvláštně krásný pocit mravenčení na krku, který se rozléval do celého mého těla. …A pak už nic….
Druhý den jsem se probudil na měkké posteli. Posadil jsem se a podíval se vlevo. Ležela tam ona krásná tmavovláska. Srdce mi poskočilo až do krku!
Pohladil jsem ji s láskou po tváři, usmál se na ní a z koutku úst mi vykoukla bílá špička zubu.
ZDROJ: http://www.ajmaxid.blog.cz
